Emoce jsou pro mě jako rána na těle.
Je tam. Vznikla.
A buď ji chceme vidět nebo ne.
Dlouho dobu jsem odvracela zrak.
Nevěděla jsem, co s tou ránou?
Bolí to, tak ale ono to nějak přejde.
Bolest přijde a odejde.
Často ale přicházela ještě větší.
Ve větší síle.
Teď už jsem se to naučila.
Je potřeba se na ránu podívat.
Zjistit, co bude potřeba.
Je potřeba ji vydezinfikovat?
Otevřít a vyčistit?
Je tam hnis, který potřebuje ven?
Je potřeba ji každý den opečovat a znovu vyčistit nebo bude stačit jednou?
Bolí a bude bolet.
A je to v pohodě.
Jsem v klidu s bolestí.
Díky józe umím vydržet s bolestí.
Po zahojení přemýšlím, jak ta rána vznikla.
Dá se tomu předejít příště?
Co musím udělat, abych už taková rána nevznikla?
Odpustila jsem tomu, který se možná přičinil na vzniku rány?
Už od ran neodvracím zrak.
Už ránu nezalepuju náplastí, aniž bych se podívala, jaké ošetření potřebuje.
Už vím, že kdybych všechny rány neviděla, přerostlo by to v panické ataky a úzkosti, tak jako letos v únoru.
Když jsem pandořinu skříňku emocí otevřela, byl to mazec.
Byla to jedna emoce za druhou, neskutečná mela.
Vztek, smutek, lítost, vina..
Nechápala jsem, odkud se vše bere.
Ale za 28 let se toho asi docela dost nahromadilo 🙂
A ještě pořád čistím některé rány.
Bude to trvat.
Ale cítím se mnohem lépe od té doby, co jsem začala rány opečovávat.
Duševně i fyzicky.
Letité bolesti šíje zmizely.
Migrény zmizely.
Panické ataky zmizely.
